Rozmohl se nám tu takový nešvar. Říkejme mu třeba mzdové handlování. Čím dál tím častěji se stává, že při dotazu na očekávanou výši mzdy kandidát vystřelí částku natolik překvapující, že udržet tvář by dalo zabrat i pokerovému hráči.
To by samo o sobě nebylo nic až tak nového, kdyby ovšem po naší reakci ve smyslu: „Tak to je mi moc líto, na danou pozici můžeme nabídnout maximálně dvě třetiny z této sumy,“ kandidát neodvětil: „Tak dobře, to by taky šlo.“ V té chvíli mi hlavou proběhne asi tak 38 otázek, několik neslušných slov a obrázek turecké tržnice. Ať už pak debata skončí jakkoliv, jedno je jasné vždycky – stín nedůvěry a neserióznosti automaticky padne na všechny informace řečené předtím. Jak to tedy asi bylo doopravdy? Plnil daný obchodník plány na 100 % nebo to vlastně bylo 60 %, „ale víte jak…”. A když píše v CV délku zaměstnání 2015 – 2016, byly to dva roky nebo dva měsíce? A nakonec – má o tu práci vůbec zájem nebo je to jen střelec, se kterým riskujeme z ostudy kabát?
Je jasné, že když se ekonomice daří a lidí je nedostatek, spousta kandidátů prostě jen zkouší, jestli by jinde nemohlo být až nemravně lépe. Koneckonců nejen v našem oboru se tak děje – lidé, kteří nechtěli prodávat byt, ho najednou inzerují za nesmyslné peníze, protože „co kdyby se nějaký blázen chytl“ a podobně.
Pokud však mohu soudit z realitních pokusů mých přátel a mzdových pokusů kandidátů, většinou tenhle způsob mnoho úspěchu nepřináší. Ona ta předražená věc, když se nabízí podezřele dlouho (a rychle na dračku nejde téměř nikdy), nakonec jaksi smrdí.
Najdou se však i výjimky. Těmi jsou kandidáti, kteří se netají tím, že chtějí vyšší mzdu o pár desítek procent, mají pro to připravené dobré argumenty a konkrétní úspěchy, na kterých tohle přesvědčení staví. A hlavně: ze své představy nesleví a jdou si za ní. Těm pak patří potlesk za odvahu a nejen naše podpora při jejich prezentaci klientům.