Občas se mě někdo zeptá, jaké vlastnosti by měl mít dobrý personalista. Vůbec nejzáludnější je dotaz, zda by měl mít rád lidi. A jelikož já mám ráda lidi asi tak jako kávu (každý den trochu nebo taky vůbec), musela jsem zavzpomínat na personalisty, co mi kdy zkřížili cestu.
I vzpomněla jsem si na Vlaďku. Věčně usměvavou dámu, která by darovala ledvinu snad i Hitlerovi. Byla radost s ní sdílet kancelář, ale jako recruiter nestála za nic. A byla to právě její bezbřehá láska k lidem, která to způsobila.
Vlaďka totiž nedokázala říct nikomu „Ne“. Každý jí připadal dostatečně úžasný na to, aby ho poslala ke klientovi jen proto, že „On tu práci vážně moc chce!” A bylo celkem jedno, že daný uchazeč nesplňuje polovinu kritérií. O konstruktivní debatě s kandidátem o jeho neúspěchu (ano, i od toho tu jsme) už vůbec nemohla být řeč. Vlaďka sice uměla skvěle utěšit, ale nasměrovat adepta v jeho další kariéře, případně upozornit jej na věci, na kterých by mohl zapracovat, to už bylo z jejího pohledu příliš kruté.
Stejně devastačně působila její lidumilnost na vztahy s klienty. Snažila se tak intenzivně vyhovět jejich požadavkům, až zcela zapomínala na svou roli konzultanta, který má klienta v požadavcích naopak usměrnit, případně postavit zpět na zem. Protože asistentku s dvěma světovými jazyky a mzdou 18.000,- Kč hrubého mu prostě nesežene ani Vlaďka.
Předesílám, že Vlaďka nebyla hloupoučká Dobromila z podhradí, nýbrž zkušená dáma s vysokoškolským diplomem.
V neposlední řadě je tu pak rodina a přátelé, kteří v nekončících vlnách naléhají ve smyslu „Tak když děláš v té agentuře, tak bys tomu našemu Honzovi mohla něco najít, ne??“ Nemohla…Honza je nefachčenko, se kterým si akorát tak pokazím dobré jméno a nakonec ho budu zdarma nahrazovat. Leda bych obrovsky milovala všechny lidi a naběhla si tudíž i s Honzou.
Odpověď tedy zní: Pokud opravdu, upřímně a ze srdce milujete lidi, nechtějte být personalistou. To byste pak byli jak ten kozel, co chtěl být zahradníkem.